Řád temné růže|1.kapitola

26. března 2016 v 20:51 | Lessien |  řád temné růže
První kapitola Řádu temné růže je na světě, musím se přiznat, že ten začátek byl hodně těžký sesmolit, ale jak se říká -Když se chce, všechno jde a navíc začátky jsou vždycky těžké.Tedy alespoň pro mě. Tak doufám, že se vám první kapitola nové povídky bude zamlouvat :)


Jemný podzimní větřík si pohrával s prameny mých vlasů a barevně zbarvené listí tancovalo kolem mých kotníků. Slunce už dávno zapadlo a vystřídalo se s měsícem, který právě shlížel na zemi, jakoby to bylo jeho malé království. Uslyšela jsem zakrákání krkavce co mi proletěl těsně nad hlavou a já jen tak tak ucukla. Břicho se mi svíralo bolestí a já cítila, jak mi z koutku úst kape krev. Moc dobře jsem věděla, že už to dlouho nevydržím a proto jsem pospíchala malými krůčky směrem k dálnici, doufajíc že touto opuštěnou čtvrtí pojede nějaké auto. I když po dnešku mi už tak opuštěná nepřijde. Slízaj se tu dva nebezpečný gangy a ,když se k nim dostanete, až moc blízko nečeká vás nic hezkého. Já jsem důkazem!
Dobelhala jsem se se silnou bolestí na prsou k dálnici a padla přímo doprostřed silnice vyčerpáním. Už jsem nedokázala udělat ani krok, natož se zvednout. Musím doufat, že tudy někdo pojede a najde mě. Vlasy mi spadaly do tváře a víčka mi ztěžkla. Země byla studená, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jediné co jsem chtěla, bylo aby mi bylo líp. Na můj šedý svetr dopadlo pár zeleno-rudých listů z blízkého stromu a já si začala uvědomovat jak je to vážné. Ano až teď, celou dobu jsem se snažila ukonejšit, že to všechno dobře dopadne, ale až teď jsem si uvědomila, že happyend nebude. Tedy alespoň ne v mém krátkém příběhu. Co jsem za svůj život dokázala? Nic, jen jsem se věčně dohadovala s rodiči, utíkala z domova a problémy řešila cigaretami. Co bych teď dala za to, aby u mě byla mamka s otcem. Abych je mohla naposledy obejmou a zašeptat jim, že vše bude v pořádku. Tam nahoře mi bude líp a políbil je na tvář. Rozloučila bych se s Darinou, mojí nejlepší kamarádkou už od školky, omluvila se své třídní učitelce za problémy, co jsem jí způsobila a poděkovala jí, že mě z nich vytáhla. Jenže teď je už pozdě. Nikdy je neuvidím, nanejvýš tak ze shora, i když kdo ví, co bude po smrti.
Pak přišel jen pocit uklidnění, ujištění toho, že vše bude v pořádku. Pocit volnosti.
-
"Ztrácíme ji!" zaslechla jsem vyděšený ženský hlas. Ze začátku jsem vůbec nechápala co se děje nebo kde to jsem, ale pak jsem si na všechno vzpomněla. Na to jak jsem se připletla k bitce v opuštěné čtvrti, jak jsem byla zraněná a padla na onu silnici bez kapky naděje a doufání. Teď jsem zjistila co se přesně stalo, pohlédla jsem dolů a spatřila mladou dívku s tmavě hnědými vlasy a jedním rudým pramínkem, který si vždycky zastrkávala za ucho. Se zavřenýma očima ležela bezvládně na operačním stole a její tělo pomalu ztrácelo lidskou barvu a teplo. Dívka měla na levé straně ukazováčku vytetováno černé tenoučké pírko a já si pomalu uvědomila, že ta dívka bez života jsem já. To já jsem nezvládla operaci a teď se jako duše dívám samu na sebe. Co bude dál? Půjdu do nebe nebo do pekla? Existuje vůbec nějaká říše, kam se dostávají duše zemřelých nebo to jsou všechno jen povídačky? Nějaká neznámá síla mě táhla dál a dál od mého těla a já se nedokázala ubránit. Nechtěla jsem odejít ze světa živých, ale zároveň jsem se cítila podivně klidná. Až moc klidná na můj vkus. Vždycky jsem si myslela, že až umřu, bude to bolet, ale opak je pravdou. Ze začátku to není zrovna příjemné, to nepopírám, ale nebolí to.
Všude bylo černo, jen na konci se blískalo světlo. A je to tu, světlo a konci tunelu. Nečekala jsem, že mě to bude čekat až tak brzy.. Těšila jsem se na své prarodiče, kteří mi strašně chyběli. Chtěla jsem je zase vidět a omluvit se jim, jelikož v jejich poslední den jsem se s nimi strašně chytla a lituju toho. Hrozně moc mě to mrzí a teď to budu moci napravit. Stála těsně před světlem a už už chtěla do něj vejít, ale v tom jsem zaslechla ve svém podvědomí hlásek.

Rada rozhodla, nenadešel tvůj čas děvče.

Probrala jsem se celá rozlámaná v malé bílé místnůstce s jedním oknem, pod kterým stálo druhé lůžko ve kterém spala blonďatá dívčina. U mé postele seděl na židli otec a tvářil se starostlivě. Jakmile se všiml, že jsem se probrala bez váhání mě objal a zašeptal mi do vlasů "Vyděsila jsi nás srdíčko, ale teď už budeš v pořádku". Jeho objetí mě uklidňovalo. Tentokrát jsem si vše do puntíku pamatovala. I ten hlas co jsem slyšela v podvědomí. Ale z mého uvažování mě vytrhlo otevření dveří a vstup mé mamky společně s doktorem v bílém plášti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenny Lenny | Web | 26. března 2016 v 21:57 | Reagovat

Děkuji za komentář na blogu, musela jsem se usmát nad tím "ted muž mi zbývá přečíst jen 84 kapitol" :D každopádně jestli budu mít časík tak si tu také něco počtu :))) jinak pěkný blog ;)

2 Beatricia Beatricia | Web | 27. března 2016 v 12:15 | Reagovat

Je to velmi atraktivní začátek. Velice se mi líbí tvá úvodní slova: Když se chce, všechno jde. Začátky jsou vždycky těžké. To mi mluvíš z duše. ☼☼☼

3 Asuka Asuka | E-mail | Web | 27. března 2016 v 21:37 | Reagovat

Tss... Styď se ˘-˘ právě jsem zjistila, že  všechny mé naděje, že píšu alespoň trochu slušně, jsou pryč. Takhle krásně napsanou povídku jsem ještě snad neviděla, blahopřeju, tleskám, klaním se. Uplná pecka, chci další díl.

4 Morena Morena | E-mail | Web | 27. března 2016 v 22:08 | Reagovat

Fíha! Som rada, že niekto ešte píše poviedky. Už som dlho žiadnu nečítala (ani nepísala). Máš neskutočný dar jazyka! Neviem ako to robíš, ale keď som to čítala, tak sa mi zdala čeština ešte krajšou ako je. A ten zvrat v deji, ktorý si dokázala spraviť v závere! Napínavé až do konca kapitoly. Len pekne píš ďalej ^^

5 adís. adís. | E-mail | Web | 27. března 2016 v 22:16 | Reagovat

fuah.
Tak na toto si mě ale nepřipravovala! Je to dokonalý~
Takhle bych to popsat nedokázala. Jak se blíží...
Těším se na další dílek. Protože vůbec nemám představu, jak by to mohlo vypadat. :D :3

6 Snapeova Snapeova | Web | 27. března 2016 v 22:40 | Reagovat

Na zacatku mi moc nesedi, ze mesic vzhlizel na zemi. mel by spis shlizet. Zahledla jsem tam jeste par nedostatku. Urcite na tomhle jeste pracuj. Jinak me povidka celkem zaujala, jsem zvedava na pokracovani a se spratelenim souhlasim. :)

7 Saki Saki | Web | 28. března 2016 v 10:13 | Reagovat

Je to fajn úvod. Moc se mi líbí, že si ta holka uvědomila, jak se chovala ve svém životě špatně ke svým blízkým a uznala, že by to chtělo omluvu. Já doufám, že na její omluvu dojde.
Vzpomínám si, jak jsme se jednou ve škole dívali na dokument, kdy se snažili vysvětlit klinickou smrt. A jeden doktor urputně trval na svém, že to není možné, aby se duše oddělila od těla a sledovala to tzv. z 'výšky" že je to jen díky našemu sluchu, že vše co slyšíme, i když jsme mimo se nám do hlavy promítne jako obraz a pak si člověk myslí, že to všechno viděl. Já myslím, že nemá pravdu.
No ale to jsem strašně odbočila od téhle povídky, promiň :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama