Řád temné růže| 2. kapitola

5. dubna 2016 v 12:15 | Lessien |  řád temné růže
Vím, že je tahle kapitola taková kratší, ale jinak to snad ani nešlo. Nenapadlo mě, jak pokračovat a nezdá se mi to jako nejhorší konec. Tak doufám, že se vám bude líbit :))


... Moc se vám za všechno omlouvám …
Jedna věta, která v sobě skrývá tolik citu, díky ní vyjádříte své vevnitř skryté pocity, které jste chtěli už dlouho dát najevo, ale báli jste se.
O dva měsíce později
Kapky deště bubnovaly s každým dopadem na zem a já pomalu cítila jsem, jak se mi vlasy lepí k tváři. Potřebovala jsem se dostat co nejrychleji domů, jinak zmrznu. Normálně podzim mívám ráda, ale tentokrát je to jiné. Cítím to ve vzduchu. Něco se změnilo, není to jako kterýkoliv jiný podzim. Zrychlila jsem krok a hleděla na zem, že jsem si ani nevšimla toho muže před sebou a vrazila jsem do něj. Zvedla jsem k němu oči až po tom co zanadával a já na něj hleděla s otevřenou pusou. Byl nádherný a to doslova. Černé vlasy měl perfektně zastřižené, a kolem krku měl modrý šál, který spadal do poloviny jeho tmavého kabátu. Hleděl na mě s nepříjemným výrazem ve tváři a já se konečně vzpamatovala.
"Omlouvám se" vysoukala jsem ze sebe nervózně a sklopila zrak k zemi.
"Pro příště se dívej, kam šlapeš" zavrčel a šel dál, jakoby se nic nestalo. Ale něco mi říkalo, že naše první setkání není poslední…
Když jsem otevřela dveře mamka se mi vrhla kolem krku, div mě neumačkala. Přes její i moje oblečení jsem cítila, jak jí srdce zběsile bije, jakoby právě absolvovala maraton.
Vůbec jsem nechápala, o co jde, ale pak jsem se zadívala do dálky a pochopila jsem. V televizních zprávách byla fotografie z dálnice, kterou jsem měla jít, ale po mém vražení do neznámého muže mě přemohl pocit, že bych měla jít jinudy. Tak jsem to vzala zkratkou, kudy moc lidí nechodí. A udělala jsem dobře.
"Dnes, v 19:35 se zde stala nešťastná autonehoda při které zemřelo pět lidí a dva jsou vážně zraněni. Viník je samotný déšť, přejeme upřímnou soustrast. A až se rozhodnete někam jít, buďte opatrní"
Tu noc jsem nezamhouřila oči, pořád jsem o tom musela přemýšlet. Kdybych do něj nevrazila, možná bych teď byla mrtvá, nebo vážně zraněná. Kdybych neposlechla, svou intuici a nešla zkratkou, až teď jsem si to připustila. Celou dobu jsem se to snažila vytěsnit z hlavy, ale marně, ta myšlenka tam někde hluboko stále byla. Nebyla to intuice ani nic podobného, byl to ten hlas. Ten hlas co jsem slyšela v den své smrti. Slýchávám ho už asi týden, v pondělí to byly přesně dva měsíce od té nehody. Díky němu se vždy vyhnu nepříjemným situacím, co by mi mohli způsobit problémy. Začínám si myslet, že fakt blázním! Nejsou žádné hlasy, nejsi v žádném fantasy seriálu, holka proboha, prober se!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 5. dubna 2016 v 15:00 | Reagovat

Tak to by me zajimalo proc slysi ty hlasy, moc hezka povidka.
Sice tahle kapitola byla kratka, ale povedena:)

2 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 5. dubna 2016 v 17:52 | Reagovat

Nádherné

3 Snapeova Snapeova | Web | 11. dubna 2016 v 19:47 | Reagovat

Z pocatku mi prislo, zes trochu menila casy. Na to pozor. Jinak by teda kapitoly mohly byt delsi. ;) :D

4 Morena Morena | E-mail | Web | 13. května 2016 v 23:57 | Reagovat

Fíha, pokračuje to ešte lepšie :) I keď som trochu zmätená (ale to je len tým, že si už poriadne nepamätám predchádzajúcu kapitolku). Dúfam, že ďalšia bude čoskoro. :) Šup, šup do písania.
P.S. "Thank you for your comment" je veľmi milé ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama